17. listopadu 2011

Pokrevní pouta - obálka

Domino zveřejnilo již dokončenou obálku Pokrevních pout.. Jedním slovem NÁDHERA.. Jinak, kdo má zájem pod perexem najde krátkou ukázku z knihy..


Mladá královna Lissa Dragomirová si netradiční politikou nadělala u morojského dvora spoustu nepřátel, kteří by ji rádi odstranili. Je ale velmi dobře střežena, a tak se spiklenci zaměří na její nevlastní sestru Jill. Vědí totiž, že kdyby Jill zabili, Lissa by musela odstoupit a přenechat trůn někomu, kdo má alespoň jednoho žijícího příbuzného.
Po brutálním útoku na Jill se Morojové a dhampýři rozhodnou uklidit Jill někam do bezpečí. Kam ale? Po dlouhém zvažování dojdou k závěru, že mladou vampýrku by jistě nikdo nehledal ve světě lidí.
Jill má doprovázet a strážit alchymistka Sydney Sageová. Obě dívky se zapíší na lidskou školu, kterou navštěvují i Adrian Ivaškov a Eddie Castile. Kamarádi zpočátku řeší běžné problémy spojené se studiem na lidské škole, ale brzy začnou zjišťovat, že na téhle škole nejsou jediní, kdo potřebuje k životu krev… 

Vyjde 28. 11. 2011


Nemohla jsem dýchat.
Někdo mi tiskl ruku na pusu a druhou mi třásl ramenem. Probudilo mě to z tvrdého spánku. V tom okamžiku mi proletělo hlavou tisíc zběsilých myšlenek. Je to tady. Moje nejhorší noční můra se stala skutečností.
Jsou tady! Přišli si pro mě!
Zamrkala jsem a zděšeně se rozhlédla po setmělé místnosti. Uviděla jsem obličej svého otce. Pustil mě, ustoupil a měřil si mě chladným pohledem. Se stále divoce bušícím srdcem jsem se v posteli posadila.
„Tati?“
„Sydney. Nemohl jsem tě probudit.“
Přirozeně to byla jeho jediná omluva za to, že mě vyděsil k smrti.
„Musíš se jít obléknout a upravit,“ pokračoval. „Rychle a v tichosti. Sejdeme se dole v pracovně.“
Vykulila jsem oči a zaváhala, než jsem odpověděla. Tady existovala jen jediná přijatelná odpověď. „Ano, pane. Samozřejmě.“
„Půjdu vzbudit tvou sestru.“ Otočil se ke dveřím a já jsem vyskočila z postele.
„Zoe?“ vykřikla jsem. „Co od ní potřebuješ?“
„Pššt,“ uklidňoval mě. „Pospěš si a obleč se. A pamatuj, že to máš udělat potichu. Ať nevzbudíš matku.“
Bez dalšího slova za sebou zavřel dveře a nechal mě tam překvapenou. Znovu se mě začala zmocňovat panika. Na co potřebuje Zoe? Vyburcování takhle uprostřed noci mohlo znamenat jen nějakou naléhavou záležitost alchymistů. S tím ona nemá nic společného. Technicky vzato, ani já už bych s tím neměla mít nic společného, protože za svoje špatné chování v létě jsem si vysloužila suspendování na dobu neurčitou. Co když se to týká právě toho? Co když mě nakonec zavřou do nápravného centra a moje místo zaujme Zoe?
V tu chvíli se se mnou zatočil celý svět. Musela jsem se chytit postele, abych neupadla. Nápravná centra. Ta jsou noční můrou pro mladé alchymisty, jako jsem já. Jsou to tajemná místa, kde se ti, kdo se dostali moc blízko k vampýrům, učí od nich odtrhnout a poučit se z chyb, které udělali. Co přesně se tam děje, je tajemstvím, které nikdo netouží rozluštit. Byla jsem si jistá, že „náprava“ je jen zaobalenější výraz pro „vymývání mozků“. Viděla jsem jen jednoho člověka, který se odtamtud vrátil, a vypadal, že mu po tom zbyla sotva půlka osobnosti. Působil jako zombík. Nechtěla jsem ani uvažovat nad tím, co s ním museli provádět, aby ho takhle zpracovali.
Vzpomněla jsem si, že otec naléhal, abych si pospíšila, a tak jsem se pokusila odsunout svůj strach stranou. Vybavila jsem si i jeho druhé upozornění, a tak jsem se pohybovala tiše. Moje matka má lehké spaní. Normálně by bylo jedno, kdyby nás přistihla, jak spěcháme na nějakou akci alchymistů, jenže poslední dobou nechovala k zaměstnavatelům svého manžela a dcery zrovna přátelské city. Od té doby, co mě minulý měsíc alchymisté vyložili na prahu rodičovského domu, byla tahle domácnost asi tak vřelá jako vězeňský lágr. Rodiče se hrozně hádali a já i moje sestra Zoe jsme radši našlapovaly po špičkách.
Zoe.
Na co otec potřebuje Zoe?
Ta otázka mě zaměstnávala celou dobu, co jsem se oblékala. Věděla jsem, co to znamená „upravit se“. Natáhnout si džíny a tričko nepřicházelo v úvahu. Namísto toho jsem si oblékla šedé kalhoty a slušnou bílou košili na knoflíky. Přes ni jsem si přehodila šedý dlouhý svetr, který jsem si pečlivě přepásala černým páskem. Jedinou ozdobou, kterou jsem si dopřála, byl zlatý křížek, který jsem nosila na krku pořád.
S vlasy jsem měla o něco větší problém. I po dvou hodinách spánku mi trčely do všech světových stran. Uhladila jsem si je, jak to jen šlo, a nalakovala jsem si je. Doufala jsem, že ať už mě čeká cokoli, účes mi vydrží. Na líčení jsem neměla čas, a tak jsem si jen lehce přepudrovala obličej.
Celý ten proces mi zabral asi šest minut, což pro mě byl možná nový rekord. Tiše a opatrně jsem seběhla ze schodů, abych nevzbudila matku. V obýváku byla tma, ale z pootevřených dveří otcovy pracovny se linulo světlo. Považovala jsem to za pozvání, a tak jsem dveře otevřela a vešla dovnitř. Tlumená konverzace rázem ustala. Otec mě přejel pohledem od hlavy k patě a ocenil můj zevnějšek, jak nejlépe dokázal – prostě se jen zdržel kritiky.
„Sydney,“ ozval se zprudka. „Myslím, že Donnu Stantonovou znáš.“
Hrozivá alchymistka stála u okna se založenýma rukama a vypadala stejně štíhle a houževnatě, jak jsem si ji pamatovala. Se Stantonovou jsem v poslední době strávila hodně času, ale těžko bych mohla říct, že jsme kamarádky. Zejména, když moje jisté akce vedly k tomu, že jsme obě skončily v jakémsi „vampýřím domácím vězení“. Ale pokud vůči mně chovala nějaké nepřátelství, nedávala to najevo. Zdvořile mi kývla na pozdrav a tvářila se profesionálně.
V místnosti byli ještě tři další alchymisté, samí muži. Otec mi je představil jako Barnese, Michaelsona a Horowitze. Barnes a Michaelson byli zhruba stejně staří jako můj otec a Stantonová. Horowitz byl mladší, asi tak kolem pětadvaceti. Zrovna si rozkládal nástroje na tetování. Všichni byli oblečení podobně jako já, v obyčejném decentním oděvu neurčitých barev. Naším záměrem vždycky bylo vypadat dobře, ale nepřilákat na sebe pozornost. Alchymisté si hrají na Muže v černém už po staletí, dávno předtím, než lidé začali vůbec snít o životě v jiných světech. Když na obličej alchymisty dopadne ve správném úhlu světlo, ukáže se tetování lilie, stejné jako mám já.
Moje nervozita ještě vzrostla. Chystá se tu na mě snad nějaký výslech? Chtějí se přesvědčit, jestli moje rozhodnutí pomáhat odpadlé poloviční vampýrce znamená, že se změnila moje loajalita? Překřížila jsem si paže přes hrudník a přinutila se k neutrálnímu výrazu. Doufala jsem, že to působí chladně a sebejistě. Jestli mám pořád ještě šanci se obhájit, chci to udělat důstojně.
Než kdokoli stačil promluvit, vešla do pracovny Zoe. Zavřela za sebou dveře a zděšeně se vykulenýma očima rozhlížela kolem. Otcova pracovna byla veliká – byla to vlastně přístavba k celému domu – a snadno se tam vešlo hodně lidí. Ale jak jsem tak sledovala svou sestru, bylo mi jasné, že si připadá jako v pasti.

4 komentáře:

  1. Já jsem tak ráda,že změnili to písmo..Teď je ta obálka naprosto perfektní :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem ráda, že návrh obálky se stal minulostí. Jen pár "kosmetických" změn a jaký výsledek! Gratuluji nakladatelství a hlavně autorovi/rce dokončené obálky. Mně se obálka líbí.

    OdpovědětVymazat
  3. To som rada, že to zmenili, ten čierny výsek v spodnej časti sa mi ani trochu nepáčil :D
    Toto vyzerá super :)

    OdpovědětVymazat
  4. Miluju tu obálku. Vážně nádhera :).

    OdpovědětVymazat