Planoucí srdce

Poslední povídka (možná) z pera Marky. Planoucí srdce navazuje na předchozí povídky, které najdete vpravo v menu ;)

Název: Planoucí srdce 
Anotace: Stalo se neočekávané. Christopher, v němž se bijí dva neslučitelné geny, a sice geny vlkodlaka a zároveň lovce vlkodlaků, podlehl lásce. Citu, který pro něj byl do té doby méněcenný a v podstatě nevěřil, že vůbec existuje. Ovšem jeho cestu mu zkřížila dívka, jež svým neodolatelným úsměvem a zářícíma smaragdovýma očima, zažehla v jeho srdci lásku. Ovšem Christopher ještě nemá vyhráno. Dokáže v jeho srdci láska vzplanout skutečně naplno, anebo ji zadusí plamen nenávisti, jež jeho srdce spaluje již od raného dětství? Zvítězí nakonec láska nad nenávistí, anebo je to skutečně jen pouhý přelud a klam, který nemá šanci na přežití? 
Žánr: Fantasy, romance, drama 
Počet kapitol: Jednodílná povídka volně navazující na povídku Pomstychtivé srdce
Hudba: Beneath Your Beautiful (Labrinth feat. Emeli Sandé), Overcome (Alexandra Burke), Never Say Never (The Fray) 
Datum vytvoření: 27.1.2013 
Autor: Marky

 NEKOPÍROVAT! 

 

***

„Hmm, počkej, ztřeštěná?“ Dělal jsem, že nad tím přemýšlím, abych ji pozlobil. „No, to jsi taky, ale především jsi úžasná...“ Mrknul jsem na ni, a jakmile se rozezněl její smích, naklonil jsem se k ní a láskyplně ji políbil.

            Pravdou bylo, že za poslední rok jsem byl tak šíleně zamilovaný, až to možné nebylo. Ta tam byla má vražedná povaha toužící po smrti a pomstě vyvolané nenávistí.

            Vlastně jsem se zamiloval do dívky, jejíž matkou byla žena, která připravila o rodiče mě, a kterou jsem pak následně zabil já.

            Ale to všechno se stalo nedůležitým a nepodstatným. Zkrátka minulost, kterou je třeba nechat konečně za sebou. Byl jsem šťastný za každý moment strávený s ní. A také neskutečně vděčný za to, že mi zkřížila cestu a dala mi tak tu možnost skutečně prohlédnout.

            „Tak úžasná, jo? A jak moc úžasná, že to jsem?“ Loudila ze mě více informací a přitom se culila jako sluníčko.

            „Vážně to chceš vědět, miláčku?“ Mrknul jsem na ni a konečky prstů ji zlehka zašimral na tváři.

            Lebedila si vedle mě, i když spíš byla zády opřená o mou hruď. Před námi běželo zapnuté DVD, ale víc než film, jsem spíš pozoroval ji. Bavilo mě se na ni dívat. Hlavně ty její oči mě snad uhranuly nebo co...

            „Jistě, že ano.“ Vydechla těsně u mých rtů a přitom mě chvíli škádlila svůdným pohledem. Objímal jsem ji a tiskl k sobě. Byl to fajn pocit cítit u sebe blízkost a teplo lidského těla. I když mě to hřálo i u srdce, a jestli jsem něco za posledních pár měsíců pochopil, pak to, proč bez sebe moji rodiče nemohli být. Ač se to mnohdy nezdá, láska je mocná čarodějka. Možná ta nejmocnější ze všech...

            „Hmm, jsi to nejúžasnější, co mě, kdy potkalo.“ Sdělil jsem jí se sladkým úsměvem, a jak jsem ji tak objímal, přetočil jsem se tak, abych změnil naši polohu. A sice ona teď ležela zády na posteli a já se pomalu přesunul nad ni.

            Nijak neprotestovala. Jen mě pozorovala stále s tím samým hravým úsměvem a očividně si užívala tu touhu, kterou spatřovala v mých očích.

            „A momentálně mám chuť ti dokázat, jak moc tě miluju.“ Sklonil jsem se k ní a vtisk jí toužebný polibek na krk.

            „Tak jen do toho...“ Vydechla mi do ucha a přitom začala svými rty laskat můj ušní lalůček. Zlehka jej skousla a zároveň s tím přitlačila své koleno k mému rozkroku až jsem zaúpěl. Jelikož už takhle na ni můj kámoš v kalhotách reagoval dosti zřetelně.

            „Ty jsi vážně ďáblice.“ Neodpustil jsem si, což vyvolalo další várku jejího smíchu.

            Začal jsem jí její laskání oplácet stejnou mincí. Její tělo pro mě bylo jako území, které jsem měl již stokrát prozkoumané, ale i tak jsem toužil podnikat další a další pátrací výpravy. Nemohl jsem se jí zkrátka nabažit...

            Netrvalo dlouho a byli jsme oba nazí. Kdesi z dálky jako zvukovou kulisu jsem vnímal onu komedii, na kterou jsme se předtím dívali, ale jinak jsem byl plně soustředěn pouze a jen na ni. Fascinovala mě a zároveň vybízela k dalšímu pokračování.

            Její klín byl již celý zvlhlý a má chlouba připravena v pozoru. Ještě jsem opětovně vzal do úst její ztvrdlou bradavku. Slastně vydechla. Při tom zvuku jsem cítil, kterak se mé svaly napjaly v toužebném očekávání. Zkrátka jsem nebyl schopen to dál protahovat. Bylo víc než jasné, že to oba dva chceme.

            V dalších vteřinách jsem do ní konečně pronikl. Cítil jsem, kterak se její tělo pod tím mým prohnulo a celé napjalo. V zápětí se uvolnila a začala mi vycházet vstříc. Bylo v tom absolutní spojení. Nejen po té fyzické stránce, ale rovněž po té duševní. Bylo to, jako by objala mé srdce a zahalila jej láskyplným oparem štěstí...

            „Chrisi!“ Mým uším to znělo jako rajská hudba, když posléze vykřikla mé jméno v opojení extáze. Naplnil jsem její lůno důkazem lásky, a poté se z ní svalil dolů.

            Přitáhl jsem si ji k sobě a ještě celý zadýchaný ji políbil. Byl to rychlý, ale šťastný polibek. Pak už jsem jen vnímal tlukot jejího srdce, který se pomalu zpomaloval a ustaloval s tím, kterak mi usnula v náručí...

***

„Kde je moje sestra?!“ Vletěl ke mně do bytu Eric. Elisabethin starší bratr. Evidentně byl celý rozzuřený a rozrušený zároveň.

            „Hej, co je??“ Nechápal jsem, co po mně chce, když začal prohledávat všechny místnosti, jako bych ji tu snad měl držet násilím nebo co.

            „Elisabeth zmizela! Tak kde je?!“ Vyletěl na mně. Neměl mě příliš v lásce, to jsem věděl již dávno. Nebylo proto divu, že mě netrpělivě přirazil zády ke zdi a držel mě přitom pod krkem. „Koukej mi říct, kde je moje sestra, ty zmetku!“ Pěnil vzteky a vypadalo to, že je snad připraven mě na místě zaškrtit. Až na to, že já opravdu neměl tušení, kde El je...

            „Počkej... Co je s El?“ Dostal jsem ze sebe s menšími obtížemi, kterak se mě pokoušel zardousit.

            Měřil si mě podezřívavým pohledem a chvíli to vypadalo, že skutečně neví, zda mi má věřit či ne. Nakonec se ale přeci jen rozhodl dát mi šanci. Pustil mě a o několik kroků poodstoupil, ač jeho pohled byl stále stejně výhružný.

            „Zmizela. Prý ani nepřišla do školy! Tady nebyla?“ Spustil na mě a nedovoloval mému zraku vzdálit se od toho jeho ani na jediný okamžik. Zavrtěl jsem hlavou.

            „Byla tu včera. Večer jsem ji odvezl domů.“ Řekl jsem mu pravdu a přitom jsem pokrčil rameny. Ale faktem bylo, že ta jeho zuřivost a zároveň bezmocnost ve mně vzbuzovala strach. Rozhodně by nejančil pro nic za nic. Koneckonců byl to lovec vlkodlaků a ti mají obyčejně pro strach uděláno.

            „Tak moment. Ty si myslíš, že se jí mohlo něco stát?“ Vypadlo ze mě nevěřícně. Spíš proto, že jsem tomu odmítal uvěřit. Ani na okamžik jsem si nikdy nepřipustil, že bych mohl El ztratit. A odmítal jsem tomu věřit i teď. Ovšem tím větší paniku to ve mně vyvolávalo...

            „Do toho ti nic není.“ Změřil si mě pohledem a poté se ušklíbnul.

            „Tak prr. Do toho je mi hodně! Ať se ti to líbí nebo ne, já tvou sestru miluju a udělám všechno proto, abych jí zajistil bezpečí, tak mi koukej vysypat, co víš!“ Evidentně mi docházela trpělivost. Ale z tohohle mě nevynechá. To teda ani náhodou!

            Netvářil se příliš sdílně, ale nakonec vyndal z kapsy anonymní dopis, v němž stálo, že má někdo jeho sestru a že její život visí na vlásku.

            „Ty sis myslel, že jsem tohle napsal já? Idiote...“ Neodpustil jsem si, ale jakmile jsem došel na konec toho anonymního a výhružného psaní, polkl jsem. V tuto chvíli by se ve mě nejspíš nikdo krve nedořezal...

            „Dobře, tak... Nesmíme ztrácet hlavu... Kdo všechno jsou vaši nepřátelé? Jo, aha, ani neodpovídej, každá vlkodlačí smečka.“ Jen jsem se zašklebil, když jsem viděl, kterak se tváří. „Já... Mám v sobě taky vlkodlaka, tak... Možná ji můžu vycítit...“ Nebyl jsem si tím zase tak jistý, ale každopádně pro záchranu dívky, která získala mé srdce, jsem byl odhodlaný udělat prakticky cokoliv.

 

***

 

 

Pustili jsme se do pátrání, které trvalo spoustu dní a nocí. Byly to nekončící dny a probdělé noci plné strachu a obav. Ovšem naše pátrání nás nakonec dovedlo až k mé bývalé smečce. To mě mohlo napadnout! Pěnil jsem vzteky, jakmile mi došlo, kdo za tím nejspíš stojí.

            Začínal jsem mít té odvěké nenávisti akorát tak plné zuby. Stála život mé rodiče, mě připravila o pokojné a radostné dětství. Tohle musí už skončit, ač na druhou stranu... Cítil jsem, kterak se ta nenávist a touha po pomstě, kterou jsem pohřbil hluboko, probouzí opětovně k životu. Nyní jsem byl na lovu.

            Společně s ostatními lovci vlkodlaků jsem byl na lovu vlastního druhu, který mi vzal něco, co patří mně. Byl jsem tak zasažen zuřivostí. Ochoten zabít kohokoliv, kdo mi byť jen zkříží cestu...

            Rozdělili jsme se a společně obklíčili smečku. Pronikl jsem do tábora, kde vše spalo. Moje výhoda byla v tom, že jsem to tu znal velmi dobře. Prakticky jsem tu jistou část svého života žil a vyrůstal. Každý kámen tady byl povědomý.

            Znal jsem dobře i ten bunkr, který se využíval na případné držení zajatců. Nevěděl jsem, co přesně s ní zamýšlejí. Možná šlo o to nalákat sem prostě lovce a pobít je. Byla to obvyklá taktika, až na to, že já věděl, jak tohle končí. Zajatec nikdy nepřežije...

            Konečně jsem ji našel. Jakmile jsem ji spatřil celou od krve a téměř bez života. Bylo to, jako by mé srdce na okamžik zapomnělo bít.

            „Elisabeth!“ Vydechl jsem se stopou zoufalství v hlase a v mžiku jsem byl u ní. Měl jsem vážně neskutečný strach, ale naštěstí její zranění vypadala hůř, než ve skutečnosti byla. Alespoň dýchala a žila.

            „Neboj se, lásko, já tě odtud dostanu...“ Popadl jsem ji opatrně do náručí a i s ní se zvedl ze země. Prošel jsem ven a vydal se tou nejkratší cestou z tábora, ale daleko jsem se nedostal. Protože mé tušení bylo správné. Padli jsme do léčky...

            Kolem mě a lovců, který byli roztroušeni kolem tábora, se začali stahovat vlkodlaci. Spoutávali nás v těsné smyčce, z níž nebylo úniku. Odtud byla již jediná cesta ven.

            Urychleně jsem uložil El do auta, dokud byl ještě čas. Zamknul jsem ho, ač jsem věděl, že vlkodlaka tohle nezadrží, ale potřeboval jsem, aby byla alespoň částečně v bezpečí.

            Strhl se boj. Krvavá bitka, která se svou krutostí a zuřivostí zapsala do dějin téhle zbytečné války, která byla tak nenávistná a trvala již tak dlouho. Avšak i tak ji nebyl nikdo schopen zastavit...

            Tu noc jsem se téměř doslova koupal v krvi svých nepřátel, i svých předků. Cítil jsem tu nenávist zakořeněnou hluboko uvnitř sebe. Ale zároveň jsem cítil i ten odpor k tomu. Mé srdce nepřestalo tlouct z jednoho jediného důvodu. Věděl jsem, že je tu dívka, vlastně žena, která mě potřebuje.

            Bylo to jako projít temným tunelem a na jeho samém konci najít kýžené světlo naděje a lásky. Ona byla tím světlem. Mou nadějí, která mi vnukla nový smysl života. Vše, co jsem dělal, jsem dělal pro ni...

            „Chrisi, né!“ Zaslechl jsem její křik, když jsem se, poháněn bezhlavou nenávistí a pomstou, chystal setnout hlavu malému chlapci.

            Ona, moje spasitelka, mě naštěstí zastavila včas. Upustil jsem svou zbraň a celý roztřesený si uvědomil, že svítá. Okolní krajina byla potřísněna krví, ale již byl konec. Nezbyl téměř nikdo, kdo by již mohl bojovat. A ti, co zůstali na živu, pochopili, že tenhle boj je u konce.

            Snažil jsem se zhluboka dýchat. Měl jsem dojem, jako bych se dusil. Neschopen popadnout dech. Zvedl jsem obličej k nebi a padl na kolena. Zrak mi sklouzl na mé zakrvácené ruce. Tolik promarněných lidských životů...

            „Chrisi...“ Zašeptala u mé tváře a já si teprve tehdy uvědomil, že je jednak blízko mě, a pak taky ten fakt, že mi po tváři stékají slzy. Nevěděl jsem přesně proč, ale pravdou bylo, že jsem plakal jako malé děcko.

            „Elisabeth, ty jsi živá...“ Znělo to celkem absurdně. Ona přece nebojovala. Ale na druhou stranu jsem si na okamžik představil, jaký by měl život smysl, kdyby tu dnes zemřela i ona. Odpověď byla jednoduchá. Absolutně žádný.

            „A ty jsi můj hrdina.“ Vtiskla mi na rty polibek, z nějž čišela všechna ta láska. Něžný cit, kterého byla schopna, a kterého jsem díky ní, byl schopen i já.

            „Miluji tě...“ Zašeptal jsem a přitiskl si ji k sobě tak jako bych ji snad již nikdy víc nechtěl pouštět.

            Jasné sluneční paprsky, které vítaly svým třpytem nový den, přinášely mír. Bylo to, jako by po temné krvavé noci plné nenávisti, přinášely svým příchodem možnost nového života. Bylo to symbolické znamení, kdy i ti nejztracenější a nejosamocenější mohou najít novou cestu svého života. Jde jen o to se po ní dát a neztrácet naději...

            Pohlédl jsem El do tváře. Byla unavená, zraněná, ale i tak se na mě usmívala. Věděl jsem, že bude v pořádku. Ba co víc. Nyní jsem již konečně věděl, že budu v pořádku i já. Nenávist je mocná, ale láska je ještě silnější. Nejen láska k jedné osobě, ale i láska k životu, kterou se člověk musí naučit, aby si ho dokázal vážit, tak jako já...

            Vstali jsme společně ze země a vydali se k autu. Měl jsem chuť odtud zmizet. Nechat už minulost konečně za sebou. Vyjet vstříc společné budoucnosti, která na nás rozhodně čeká. Nyní jsem si byl jist. Jde jen o to tu šanci nepromarnit a chopit se jí včas, což já, díky bohu, udělal...

KONEC