Spoutané srdce 2/2

NEKOPÍROVAT!
jinak budu nucena vás nahlásit
_________________________________________________________________________

O několik dní později jsem se procházela městem. Bylo třeba sehnat nějaké zásoby. Ačkoliv dnes jsem neměla příliš náladu na nakupování. V mysli se mi honily pochmurné a sžírající myšlenky.

            Umírala jsem touhou vidět Alexe, ale zároveň to bylo to poslední, co bych měla chtít. Náš románek trval příliš dlouho na to, aby po něm nezůstaly následky. Nebyla jsem tak hloupá a naivní, abych věřila na to, že vlkodlačí ženy se nemohou rozmnožovat normálním způsobem. Věděla jsem, že v určitých případech mohou. Přesto by mě nenapadlo, že zrovna já bych mohla patřit mezi ně. A přece. Stalo se...

            Jak jsem tak šla ulicí, najednou se tam zjevil. Stál na druhé straně a tiše mě pozoroval. Neunikl mi ten pohled. Zastavila jsem se. Jen na okamžik a hleděla na něj. Měla jsem obrovské nutkání přejít na druhou stranu a spočinout v jeho náručí, ale nešlo to.

            Vypadalo to, že se rozmýšlí, zda za mnou jít či ne. Rozhlédl se na jednu stranu a pak na druhou. Tak, jak to lidé dělávají, když se chystají přejít ulici. Zavrtěla jsem hlavou, aby to nedělal.

            Povzdechla jsem si a přinutila své nohy pokračovat v cestě. V zádech mě pálil jeho pohled. Závan větru ke mně donesl jeho omračující vůni, z níž se mi málem podlomila kolena. Nedávala jsem příliš pozor, kam jdu, či co se děje. Proto jsem byla překvapena, když mě dvoje ruce najednou zatáhly do postranní uličky.

            „Hej! Okamžitě mě pusťte!“ Zareagovala jsem. Došlo mi, že to jsou lovci. Dokazovalo to i náhlé pálení na kůži způsobené stříbrem. Vztekle jsem sebou škubla. Zatracení parchanti!

            Pocítila jsem bolest na paži. Podívala jsem se pozorněji a zjistila jsem, že tam mám řeznou ránu. Zuřivě jsem ohrnula spodní ret. Nejspíš se mě vážně chystali mučit. A vzhledem k tomu, že jsem cítila jejich dotěrné dlaně pod mou tunikou, byla jasné, že chtějí zřejmě i víc.

            Vztekle jsem zavrčela a kopla jednoho z nich přímo do rozkroku, za což jsem si vysloužila facku. Bylo mi to ale fuk. Z tohohle se zkrátka dostanu. Nehodlám nikomu dělat děvku pro pobavení.

            „Jestli nechcete přijít k úrazu, dejte ty pracky pryč!“ Upozornila jsem je s nebezpečným tónem, což u nich ale vyvolalo akorát tak pobavení.

            Mohla jsem je vyřídit hned na místě. Věděla jsem jak. Ale zároveň jsem věděla, že pro to dítě, co nosím pod srdcem, bude lepší a bezpečnější, když to neudělám.

            „Nesahejte na mě!!“ Silně jsem sebou škubla, když se ruka jednoho z těch padouchů začala dobývat pod mé kalhoty. Ovšem netrvalo to dlouho. Nevěděla jsem jak, ale najednou jsem byla volná.

            „Alexi.“ Vydechla jsem překvapeným tónem. Byla jsem neskutečně ráda, že ho vidím právě v této chvíli. Nejspíš mě musel sledovat. Ale nevadilo mi to. Naopak. Ulevilo se mi, když jsem mohla opětovně hledět do jeho tváře.

            Ti dva patřili k němu, ale on i tak neváhal vyřídit si to s nimi na místě. Vzala jsem dýku, co spadla na zem a bodla toho druhého. Chystal se překvapit Alexe. Rozhodně jsem nechtěla, aby se mu něco stalo. O jednoho lovce méně či více. Co na tom záleží?

            „V pořádku?“ Vydechla jsem, když bylo nebezpečí zažehnáno. Alex kývl. Chvíli otálel, ale poté přišel blíž.

            „Chráníš svého nepřítele?“ Nedalo mi to, abych se nezeptala, načež jsem si skousla ret. Sklopil pohled k zemi, přičemž se mu na tváři objevil náznak úsměvu. Byl však napjatý. Bylo to znát na jeho svalech, které se mu rýsovaly pod tričkem.

            „Pro lásku zradíš i ty, k nimž patříš.“ Sdělil mi, aniž by ze mě spustil zrak. Srdce mi tlouklo jako o závod. Nevěděla jsem, co dělat. Jak se rozhodnout. Koho zradit? Jeho nebo svou rodinu?

            „Ale to tobě nejspíš nic neříká.“ Dodal a chystal se k odchodu. Hleděla jsem za ním. Divoce mi tepalo ve spáncích.

            „Počkej!“ Uniklo mi ze rtů. Ne. Nedokázala jsem ho nechat jít. Ne znovu... Ať se třeba smažím v pekle, ale život je příliš krátký na to být stále nešťastný. Odolávat tomu, po čem prahnete celou svou bytostí.

            Několika rychlými kroky jsem se ocitla u něj. Zastavila jsem ho pohybem ruky, jíž jsem chytila tu jeho.

            „Pořád o to stojíš?“ Vydechla jsem polohlasně. Měla jsem na mysli to, co mi nabízel předtím. Společný útěk. Společný život. A snad i šťastnější. Bez neustálého schovávání a kradených polibků...

            Přimhouřil oči a zlehka povytáhl obočí. Chvíli vyčkával. Možná čekal, zda povím ještě něco dalšího. Ale k tomu jsem se nechystala. Byl příliš blízko. A příliš neodolatelný jako vždy. Nahnula jsem se dopředu a spojila tak naše rty ve vroucném polibku. Líbala jsem ho, jako by to bylo poprvé a zároveň naposledy. Tak moc mi to scházelo. Přitáhla jsem si ho blíž a přitom jeho dlaň položila na své bříško. Bylo prozatím ploché. Nikdo nemohl odhalit, co se uvnitř skrývá. A sice, že mi pod srdcem roste nový život.

            „Uteču s tebou...“ Vypadlo ze mě z ničeho nic a já se jen pousmála. Jeho oči, jež se rozzářily jako tisíce hvězd na obloze, byly tou nejkrásnější odpovědí, která zahřála u srdce.

            „Brzy budeme mít vlastní rodinu.“ Špitla jsem a pohladila ho po tváři. Dala jsem mu prst před ústa. Jen jsem se usmívala, když vyvalil oči.

            Popadl mě do náruče a zatočil se se mnou dokola přesně v tu chvíli, kdy mu došlo, kolik uhodilo. Byl to tak dokonale šťastný pocit. Přála jsem si, aby trval navěky. Bylo to pošetilé a nejspíš nesplnitelné přání. Ale i tak by mě nenapadlo, že naše sny a přání skončí tak předčasně. Až příliš brzy...

*** 

Zpráva o tom, že byl o týden později po velkém boji chycen lovec, který mohl za smrt mého bratra, prolétla celým tábořištěm rychlostí blesku. Společně s ostatními jsem se vydala do středu vesnice, abych viděla do tváře toho vraha, který teď zaplatí za svůj čin.

            Byla jsem zvědavá, ač teď byly důležitější věci, které se mi honily myslí. Zmocňoval se mě neklid. Dnes v noci měl nastat ten velký okamžik. Společně s Alexem jsme se měli vydat pryč. Vstříc novému, lepšímu životu. Pro nás a naše maličké.

            „Panebože.“ Vypadlo ze mě. Mé nohy ustrnuly přesně v ten moment, kdy můj zrak spočinul na něm. Zastavila jsem se v podstatě v půli pohybu. Tohle není možné. To nemůže být pravda!

            „Alexi...“ Uniklo mi. Nemohl to být on. Muž, jehož přivedli do tábora za účelem vykonání pomsty a prolití krve. Lovci brali zákon do vlastních rukou. A my, vlkodlaci, jsme dělali totéž.

            „Otče, to musí být omyl. On to nemohl udělat, nemohl ho... zabít...“ Vydechla jsem. Cítila jsem třas po celém těle. Byla jsem jako v horečce. A on se na mě díval. Upřeným pohledem, kterým mi šeptal nevyřčená slova plná lásky.

            „Co to povídáš, Abigail?“ Zachytila jsem zrak mého otce, který na mě pátravě hleděl. Nevěděla jsem, co dělat. Co říct a co si myslet. Padla jsem v podezření. Právě teď. Ale měla jsem dojem, že nyní šlo o mnohem důležitější věci. V sázce byl lidský život. Jeho život.

            „Je to lovec. Mám svědky, kteří ho viděli. Byl to on. A teď za to bude potrestán.“ Zněl nemilosrdný rozsudek z úst vůdce smečky.

            Nedokázala jsem spustit zrak z Alexe. Jakmile mě mé nohy začaly opět poslouchat, vydala jsem se k němu. Nehledě na nechápavé a šokované pohledy ostatních. Byl spoutaný. Nemohl se tudíž bránit. Mé srdce tlouklo tak divoce, jako by se splašilo podobně jako stádo koní a snažilo se o útěk.

            Zvedla jsem ruku a položila ji na jeho tvář. Přivřel víčka a otřel se svou kůží o mou dlaň, až mě zamrazilo. Nedokázala jsem myslet na to, co by se teď mělo stát.

            „Řekni mi, že jsi to neudělal.“ Vypadlo ze mě tiše. Nespouštěla jsem zrak z očí, jež jsem tolik milovala, ač jsem nebyla schopná říct to nahlas.

            Oplácel mi můj pohled. V tom jeho byla lítost. A tiché přiznání. Polkla jsem. Myslí mi prolétla naděje, která doufala, že se mýlím. Doufala jsem, že můj instinkt mě tentokrát klame. Přímo jsem se za to v duchu modlila, aby to nebyla pravda. Pak by znamenalo, že musím ztratit i jeho...

            „Byla to nehoda, Abi. Nevěděl jsem, že je to tvůj bratr.“ Zašeptal téměř neslyšné přiznání.

            „Né...“ Uniklo mi. Položila jsem si dlaň před ústa. V očích zděšení.

            Můj otec pokynul jednomu vlkodlakovi, který byl jeho pravá ruka. Ten vytáhl Alexovu dýku, kterou měl za opaskem. Tu, jež pravděpodobně zabila mého bratra. Má dlaň sklouzla z jeho tváře dolů. Dívala jsem se bezmocně na to, co přijde. Byla jsem pološílená z toho, že jsem tomu nemohla nijak zabránit.

            Darren se napřáhl a mířil ostrou čepelí dýky přímo k Alexově hrudi. K jeho srdci, které chtěl navždy umlčet.

            „Né!“ Najednou jsem vymrštila ruku a odstrčila tu, která měla skoncovat s životem muže, jehož jsem milovala. Stoupla jsem si před Alexe. Ohromené zraky všech se upíraly pouze na mě a muže, jehož jsem bezmezně milovala.

            „Nemůžeš ho zabít, otče. Prosím... Já-“ Nevěděla jsem, co říct, ani co dělat. Jak tohle zastavit. Pociťovala jsem silnou paniku. A bezmocnost, což bylo ještě mnohem horší.

            „Nehledě na to, co je zač. Miluju ho. Ušetři jeho život, prosím.“ Slané kapky slzí si razily svou cestu ven. Naprosto všechny jsem šokovala. A nejvíce možná muže, kterého jsem právě chránila. Musel to vědět. Chtěla jsem s ním utéct, ale i tak nejspíš nečekal, že se za něj přede všemi postavím. Popravdě ani já to nečekala. Ale v tuto chvíli jsem nepřemýšlela rozumem. Nechávala jsem se vést svým srdcem.

            Vyhledala jsem si jeho dlaň a stiskla ji v té své. V hlavě se mi promítaly všechny ty kradené chvíle s ním. Krátké a přece ty nejkrásnější, jaké jsem kdy zažila.

            Než jsem se nadála, dva vlkodlaci mě chytili a odtáhli pryč. Vzpírala jsem se. Kopala. Ale drželi mě příliš pevně. Na rozkaz mého otce.

            „Alexi!!!“ Zakřičela jsem z plných plic v okamžiku, kdy jeho hrudí prošla stříbrná čepel. Byl to pouhý zlomek vteřiny, jež rozhodl o jeho dalším osudu. Košili potřísnila krev. Srdce se zpomalilo. Slyšela jsem každičké zabušení, které postupně ustupovalo.

            „Pusťte mě!!!“ Vymanila jsem se ze sevření těch dvou. Poháněla mě tak silná touha, že i oni na mě byli krátcí.

            Největší možnou rychlostí, jaké jsem momentálně byla schopná, jsem se ocitla na kolenou u něj. Jeho tělo leželo bezvládně v prachu. Srdce ještě párkrát oznámilo svou existenci. Bezmocné oči se upřely do těch mých. Věnovaly mi poslední pohled. Láskyplný pohled, který se zarýval hluboko do morku kostí.

            Rty naposledy políbily ty mé, když jsem se k nim přitiskla. Smáčela jsem jeho tvář slzami. Nešly zastavit. Jako by ho vyprovázely na jeho poslední cestě.

            „Má lásko...“ Vydechl tichá slova, jimiž mě často nazýval. Naposledy mi daroval pohled svých překrásných očí, které mi učarovaly. Trvale a nezvratitelně.

            A pak bylo ticho. Alespoň mně to tak připadalo. Jeho srdce navždy umlklo. Ve skutečnosti jsem křičela z plných plic, ale byla jsem jediná, kdo si ten jekot ani neuvědomoval. Pro mě ztichl a potemněl celý svět.

            Nevnímala jsem, co se děje se mnou. Vnímala jsem jen to, že jeden život právě zhasl. Ten, jež je již neodvratitelně svázán s mým...

            Důkazem toho byl nový život, který jsem nosila pod svým srdcem. Dítě, jehož otec byl zavražděn pro věčnou nenávist, co zahubila lásku, která neměla šanci na přežití. Byl to jen přelud. Pouhý sen, který byl maličkou chvíli prožíván, načež se rozplynul. Avšak vzpomínka v srdci zůstane navěky. V srdci spoutaném láskou...

***

Černá látka mých šatů se leskla ve svitu slunce. Pod nimi se vzdouvalo mé vypouklé bříško, které značilo pokročilé stádium těhotenství. Bylo to jako zázrak. Nový život rostl uvnitř mě. Nikdy dřív bych si nedokázala představit, jaký je to pocit, dokud jsem nedostala tu příležitost okusit si to na vlastní kůži. Byl to však zázrak a zároveň hrozné prokletí.

            Došla jsem k místu hluboko ve skalách. Tam nahoře, kam nikdo nechodí. A i kdyby sem někdo přišel, těžko by si všiml hrobu, který se skrýval pod jednoduchým náhrobkem. Nechtěla jsem, aby jeho tělo bylo spáleno nebo jinak zneuctěno. Zaslouží si klidný odpočinek. I přesto, že mě připravil o bratra. Stále to byl muž, jemuž patřilo mé srdce.

            Neplakala jsem. Toho jsem nebyla schopná od doby, kdy on naposledy vydechl. Život se zastavil. Čas sice plyne dál, ale láska zůstává stále přítomná.

            Jsou věci, o nichž člověk ví, že jsou trvalé. Uvědomuje si to tak zřetelně, až mám někdy dojem, že na tom závisí celé jeho bytí. To mé spoutala láska k nepříteli, jehož potomek roste v mém lůně. Jak je osud krutý. Pohrává si s našimi životy dle svého. Ale tohle nebyla má vina, ani vina Alexe. Vina je nenávist, jež nás všechny nutí dělat hrozné věci. Bohužel jsou tací, kteří nevyváznou beztrestně. Někteří ztratí i to nejcennější, co mají, a sice svůj život.

            Posadila jsem se s menšími obtížemi do trávy. Kolem hrobu rostly květiny. Přejela jsem prsty po měkké trávě. Volnou dlaní jsem spočinula na svém bříšku. Pod srdcem mi rostl můj malý drobeček, kterého budu chránit a milovat. Byl to jediné, co mi zbylo.

            Nebýt jeho, nejspíš bych našla způsob, jak jít za Alexem. Ale takhle mi stále zůstával důvod, proč setrvával na tomhle světě. Malý světlý záblesk naděje uprostřed nekonečné temnoty. Mohla jsem pouze doufat, že ho vychovám lépe, než byli vychováváni jeho rodiče. Ale to nepůjde zde...

            „Nikdy nezapomenu.“ Vydechla jsem do ticha, jež mě obklopovalo. Čas možná zahojí krvavé rány, které trýzní a trhají zevnitř na kusy. Ale nikdy nepřinutí srdce, aby zapomnělo na lásku, která několika lidem změnila život.

            Nešťastná láska, jíž nebylo dopřáno dál vzkvétat. Činy, které byly vykonány. Chyby, které byly učiněny. Promilované noci, jež přinesly své ovoce a také zkázu.

            Přiložila jsem své prsty ke svým rtům. Vtiskla jsem na ně symbolický polibek. Poslední polibek, který se z mých prstů přenesl do trávy, pod níž odpočíval Alex...

            Nic z toho nelze změnit. Život jde kupředu. Zůstávají za námi zisky i ztráty, výhry i prohry. Nezbývá než se vždy znovu posbírat na nohy a jít dál vstříc novému osudu.

            S těmi myšlenkami jsem se rozloučila s mužem, jenž navždy zůstane mou láskou. Mé srdce zůstává spoutané. Nechávám ho zde... Věděla jsem, že tohle je naposledy, co tu jsem. Už mě tu nic nedrželo. Bylo na čase jít dál a začít onen nový život. Snad jen doufat, že lze jednou najít útěchu a nechat za sebou starou bolest. Možná, že jednou se dostaví úleva a rozhřešení...

            Těsně předtím, než jsem o několik okamžiků později nastoupila do autobusu, který mě odtud odvezl... Můj zrak spočinul na vrcholcích hor, kde jsem strávila nejkrásnější chvíle, a kde byl počat můj malý zázrak. Můj syn. Chlapec, jenž je mým novým začátkem a nadějí. Zářící hvězdou na potemnělém nebi...

  

Konec