Pomstychtivé srdce 1/2

Přináším Vám další volně navazující povídku na Spoutané srdce a Ledové srdce od Marky :).

Název: Pomstychtivé srdce 
Anotace: Christopher ztratil v osmi letech rodiče, když je kvůli pomstě a jejich vzájemné lásce zabila bývalá přítelkyně jeho otce. Byl přítomen tomu, kterak mu lovkyně zabila jeho matku Abigail, což v něm zanechalo hluboké následky. Jeho srdce ztvrdlo nenávistí a pomstou, což se stalo jedinou náplní jeho života. Žije pouze pro pomstu a nenávist a cokoliv spojeného s láskou mu přijde směšné a méněcenné. Láska je dle něj pouhá slabost. Je o tom přesvědčen alespoň do doby, než mu jeho cestu zkříží krásná Elisabeth. Problém je ale v tom, že tato dívka je dcerou ženy, jež Christopher hluboce nenávidí. Mezi těmi dvěma se nachází propast, kterou budou jen těžko překonávat. Avšak říká se, že láska i hory přenáší. Bude to platit i v tomto případě? Dokáže láska rozehřát srdce plná nenávisti a zažehnout do nich cit, jenž dokáže spojit i odvěké nepřátele? 
Žánr: Fantasy, romance, drama 
Počet kapitol: Jednodílná povídka volně navazující na povídky Spoutané srdce a Ledové srdce – rozdělená na dvě části (1. část, 2. část) 
Hudba: Rolling In The Deep (Adele), My Kind Of Love (Emeli Sandé), Read All About It Part 3 (Emeli Sandé), Be Still (The Fray) 
Datum vytvoření: 23.1.2013/26.1.2013 
Autor: Marky
 

 NEKOPÍROVAT!

„Nazdárek, hledáš někoho?“ Objevil jsem se náhle v oné postranní uličce, kde stála a obezřetně se rozhlížela. Po tváři mi přeběhl spokojený úšklebek, když sebou škubla a očividně se lekla.

            Na nic jsem nespěchal. Trvalo mi tolik let ji vypátrat. Hodlal jsem si proto vychutnat každou vteřinu z toho okamžiku, kdy jí vyrvu srdce z těla, přesně tak jako to ona udělala před lety mé matce přímo před mýma očima. Byl jsem v té době ještě malý kluk, ale i tak si z toho pamatuji každý zpropadený moment, jako by se mi to nesmazatelně vpálilo nejen do paměti, ale rovněž i do mého srdce.

            Celé ty roky jsem žil pouze pro pomstu. To vědomí, že se jednoho dne pomstím za to, že jsem zůstal díky této ženě sám, mě dokázalo udržet při životě i v těch nejtěžších chvílích mého života.

            Prahnul jsem po pomstě celou svou bytostí. Svým tělem, duší i svým pomstychtivým srdcem. Věděl jsem, proč moji rodiče zemřeli. Pro lásku. Milovali jeden druhého na tolik, že bez sebe nedokázali žít. Ovšem já viděl lásku spíš jako slabost. Kdyby se máma nenechala zblbnout tím slaboduchým citem, pak by neztratila ostražitost a tahle mrcha, co ji zabila, by ji tak jednoduše nikdy nedostala.

            „Co po mně chceš?“ Vyjela na mě a přitom se postavila do obranné pozice. Bylo na ní znát, že je připravena kdykoliv zaútočit. Studoval jsem ji. Její pohyby, její chování... Díky tomu jsem rovněž věděl, na co si dát pozor.

            „Hmm,tak pro začátek. Tvoje srdce.“ Podotkl jsem úmyslně vícesmyslnou větu. Je sice pravda, že jak vlkodlaci, tak lovci vlkodlaků, kterým byla i ona, stárnou pomaleji, ale i tak bych nikdy nevyjel zrovna po ní. S lehkým úšklebkem, do nějž se mi zkřivila ústa, jsem ji sjel pohledem. Chtěl jsem pouze její srdce, a to doslova. Nic víc, nic míň.

            Povytáhla nechápavě obočí a měřila si mě podezřívavým pohledem. Bylo vidět, že nebezpečí dokáže odhadnout správně. Bod pro ni, ale stejně jí to nikterak nepomůže, jelikož na tuhle chvíli čekám celé ty roky, a tak si ji nyní rozhodně nehodlám nechat propásnout.

            „Takhle náhodou, nevzpomínáš si na moje rodiče? Alex a Abigail? Měla bys. Zabila jsi je.“ Sdělil jsem jí ledově chladným tónem a nespouštěl z ní svůj zrak. Mé oči se do ní zabodávaly jako ledové dýky.

            Jakmile se v jejích očích objevilo poznání, přes obličej jí přeběhl šok. Tohle očividně nečekala. Tím lépe pro mě. Na nic však nečekala. V mžiku se otočila na patě a dala se na útěk. Na mě ale neměla, už proto, že jsem v sobě nosil, jak geny vlkodlaka, tak geny lovce vlkodlaků. Byl jsem zkrátka lepší než ona.

            „Někam jdeš, srdíčko?“ Otázal jsem se jí s úšklebkem a patřičnou nenávistí, jakmile jsem se objevil opětovně přímo před ní. V ruce se mi zablýskla dýka, kterou jsem jí bez váhání vbodl přímo do srdce.

            Zalapala po dechu a já mohl cítit, kterak její tělo pomalu ochabovalo. Byl to tak slastný požitek. Pomsta. Konečně.

            „Teď zemři!“ Zavrčel jsem jí u tváře a pak jí vyrval srdce z těla. Její bezvládné tělo se svalilo na zem. Bylo to zvláštní vidět ji bez života. Myslel jsem si, že mi to pomůže, a že se té nenávisti, jež jsem nosil uvnitř sebe, konečně zbavím. Ale opak byl pravdou. Zdálo se, jako by ten vztek a ta zlost ještě více narůstaly.

            Ale ono nebylo divu. Žil jsem s tou nenávistí celých deset let. Od svých osmi let, kdy má matka zemřela. Poté si mě k sobě vzala její sestra, která mě vychovala. Avšak ve smečce jsem to nikdy neměl příliš jednoduché. Už proto, že jsem byl kříženec. Nebyl jsem čistokrevným vlkodlakem. Mnozí pochybovali o tom, na čí jsem vlastně straně, jelikož má matka je kdysi zradila. Věděl jsem, že je dříve či později opustím, ale nejprve jsem musel dokončit tohle, což se právě teď stalo. Naplnil jsem osud, který mi byl přichystán možná až příliš brzy. Nabízela se proto otázka, co bude dál...

  

***

  „Hej, Chrisi, půjdeš s námi?“ Mávla na mě Kimberly a věnovala mi jeden ze svých nejhezčích a nejsvůdnějších úsměvů. Byla milá, to ano, ale já neměl zájem.

            „Ne, dík. Ale dobře se bavte.“ Opáčil jsem s mírným úsměvem a chystal se k zavření posilovny, kde jsem brigádničil a přitom vydělával na studia.

            Počkal jsem až moji přátelé, no spíš spolužáci, odejdou, a já za nimi budu moci zamknout, což jsem v zápětí učinil. Šel jsem ještě obhlédnout několik přístrojů a případně je dát do původního stavu, když jsem za sebou zaslechl jakýsi zvuk. Ohlédl jsem se, ale nikoho jsem nespatřil. Přesto mé svaly zareagovaly tím, že se napnuly a podvědomě se připravily k boji. Zkrátka reflex spojen s bojovnou krví, kterou jsem v sobě měl. To se nedalo jen tak potlačit.

            Přešel jsem ke strojům, ale přitom dával pozor na své okolí. Možná, že se mi to opravdu jen zdálo, ale opatrnosti není nikdo dost. Mé tělo zareagovalo rychleji než můj mozek. Byl to snad jen podvědomý reflex, kdy jsem se otočil právě včas, abych zastavil drobnou blondýnku s očima jako smaragdy, která na mě právě zaútočila.

            Chytl jsem ji za paži a třískl s ní o zem. V momentě jsem se tyčil nad ní a tiskl ji zády k zemi. Stříbrnou dýkou, jež na sobě měla vyrytou značku lovců vlkodlaků, jsem jí vypáčil z ruky a přitiskl jí ji ke krku.

            „Co tu chceš??“ Vyštěkl jsem v blízkosti její tváře a neposkytl jí ani tu sebemenší možnost úniku.

            „Zabít tě!“ Zavrčela s takovou nenávistí, až jsem povytáhl překvapeně obočí.

            „Proč?“ Nenechal jsem se vyvést z míry a snažil se z ní získat užitečné informace.

            „Protože jsi zabil mou matku!“ Vrátila mi to. Tentokrát jsem zaváhal. Zabil jsem spoustu lovců vlkodlaků. Ač samotné vlkodlaky jsem rovněž neměl příliš v lásce. O rodinu, kterou jsem si pamatoval, jsem přišel díky lovcům, proto jim náležela větší část mé nenávisti, ač jsem byl částečně jedním z nich. Možná v tom byl ten problém vybrat si jednu stranu, protože jsem byl v podstatě součástí obou dvou.

            „Kdo byla tvá matka?“ Otázal jsem se jí spíše ze zvědavosti než, že bych kupříkladu zpytoval svědomí.

            Ohrnula ret a odfrkla si, ale pak její ruka zamířila ke kapse jejích kalhot. Zarazil jsem ji s podezřívavým tušením a sáhl místo ní do té kapsy. Tak nějak podvědomě jsem očekával, že naleznu nějakou zbraň, ale opak byl pravdou. Nahmatal jsem pouze kus papíru.

            Svůj zrak jsem stočil k tomu cáru a teprve poté jsem si uvědomil, že je to pomačkaná a očividně stará fotka. Zadíval jsem se na obrázek, ač jsem stále hlídal tu dívku, aby mi nepláchla. A pak mi to došlo...

            Ta žena z fotografie, byla ta samá, která zabila mé rodiče, a které jsem to před dvěma lety vrátil tím, že jsem jí vyrval srdce z těla. Můj zrak ulpěl na tom dítěti, co se k ní tisklo na té fotce. Očividně dívka, a dle těch očí a vlasů, nejspíš i ta samá, co se mě právě pokoušela zabít.

            Zatímco na tom obrázku její oči zářily štěstím a nadějí, teď se na mě dívala s pohledem plným nenávisti, zášti a touhy po pomstě. Měl jsem dojem, jako bych se díval do zrcadla minulosti. Stejný pohled jsem míval kdysi já. I když pravda, ještě stále ho vídám v zrcadle. Jsem cynik naplněn nenávistí. Ale ona vypadala ještě mladší, než jsem byl tehdy já, když jsem vykonal svou kýženou pomstu.

            „Kolik ti je?“ Vypadlo ze mě dříve, než jsem byl schopen nad tím vůbec popřemýšlet. Ten dotaz nebyl příliš vhodný a v podstatě mi to mohlo být jedno. „Tak kolik?!“ Přitlačil jsem stříbrnou čepelí k jejímu krku, když odmítala odpovědět.

            „Sedmnáct.“ Vypadlo z ní chraplavě a trochu zalapala po dechu. Jen jsem se ušklíbl. Takže o rok méně, než když já zabil z nenávisti.

            „Neměla jsi sem chodit, kočičko. Teď zemřeš.“ Cítil jsem, kterak se mi v srdci opětovně rozlévá ona nenávist. Ona patří k nim. Je to plod té ženy, která mě připravila o rodiče. To se nedalo odpustit a jen tak přejít.

            Dotkl jsem se jí v místech, kde měla srdce. Ucukla s nechutí a zároveň i vztekem, což bylo znát v tom pohledu, jakým se na mě dívala. Ale měl jsem dojem, že jsem zahlédl i strach, ale zároveň hrdost, která jí nedovolovala přiznat, že se bojí...

            „Jen do toho!“ Pobídla mě divoce, ale i tak její srdce tlouklo rychleji. V těch nepravidelných úderech se dal odhalit strach.

            „Nejspíš mi nedopřeješ to potěšení, že začneš žebrat o milost, hmm?“ Mrkl jsem na ni v očividné provokaci.

            Hleděl jsem jí do očí a přitom jen zlehka zaryl nůž do její kůže na krku. Objevil se tenký proužek kůže. Bylo to velmi malé a povrchové zranění. Kdyby zůstala na živu, zahojí se jí to během pár hodin, díky jejím genům. Zabít jsem ji totiž chtěl stejným způsobem jako každého jiného, a sice ranou do srdce. Ale to, že sykla bolestí, mě naplnilo zvláštním zvráceným pocitem radosti.

            „Chrisi, nedělej to!“ Rozeznělo se prostory v okamžiku, kdy jsem se chystal zabodnout oné dívku dýku přímo do srdce. Při zvuku toho hlasu jsem sebou trhl. To není možné! Prolétlo mi myslí. Tohle se mi určitě zdálo. Polkl jsem a v té chvíli se přede mnou v doprovodu bílé záře zjevila má matka. Zalapal jsem po dechu a vytřeštil oči.

            „Mami?!“ Vypadlo ze mě a přitom mě zaplavoval velmi silný pocit, že tohle je nějaký přelud, který si pohrává s mou myslí.

            „Jsem to já, neboj se mě. Ale dobře poslouchej. Nesmíš zabít tuhle dívku. Je nevinná. A tvé srdce je tak plné zloby a nenávisti... Mám o tebe strach, Chrisi. Čím víc vinných či nevinných lidí zabiješ, tím víc tvé srdce tvrdne, až ztvrdne úplně a ty už nebudeš schopen lásky. Vím, že láskou opovrhuješ, ale právě z ní ses zrodil. Z lásky. Nenech nenávist, aby tě úplně pohltila... Tak moc mě mrzí, že jsi vyrůstal sám, bez nás, ale nešlo to jinak... Teď ale musíš uchopit svůj život do vlastních rukou, dokud je ještě čas.“ Poslouchal jsem její hlas a cítil uvnitř těla třas, který se pomalu rozléval až ke konečkům prstů. Nevěděl jsem, zda sním či bdím. Ale tohle rozhodně není možné, ač na druhou stranu, díky tomu, že se mi kdysi na nějakou dobu vrátil táta, který byl původně mrtvý... Jsem věděl, že tohle možné je, ač bylo velmi těžké tomu uvěřit...

            „Jsem jejím strážným andělem, Chrisi. Pokud ublížíš jí, ublížíš i mně.“ Pokračovala se smutným úsměvem. To zjištění mě rozrušilo. Chtěl jsem namítnout, že v tom případě se může vrátit jako kdysi táta. Ten byl přece taky strážným anděl, chvíli žil s námi, a přitom byl teoreticky mrtvý, ale to už mě opětovně přerušila, jako by mi četla myšlenky. „Tvůj otec byl výjimka. Dostal tu možnost navrátit se na nějaký čas zpět, ale takhle to obyčejně nefunguje. Nemohla jsem se ti ukázat, i když jsem moc chtěla. Jsem tu jen proto, abych ji, jakožto neviditelný stín, chránila a snažila se vést její kroky tím správným směrem, ač ne vždy se mi to povede... Teď jsem se dokázala zhmotnit, ačkoliv nevím jak, ale cítím, že je to jen na malou chvíli. Výjimka, která se nejspíš již nebude opakovat... Proto mě velmi dobře poslouchej. Nezahazuj svůj život. Tahle rada je to jediné, co ti můžu dát. Prosím...“ Její hlas byl tak úpěnlivě naléhavý. Polkl jsem a shlédl na tu dívku ležící pode mnou. Očividně byla zmatená podobně jako já.

            „A ty... Nech ho být nebo tě ten hon za pomstou nenávratně změní a zkazí ti život...“ Podotkla ještě směrem k té dívce, načež opětovně zmizela. Byl jsem tak ohromen touto událostí, že jsem úplně ztratil soustředění a nechal tu dívku uprchnout. Ale v té chvíli jsem ještě netušil, že to zdaleka není naposledy, co ji vidím, ba co víc. Že mi právě tahle dívka plná touhy po pomstě, nezvratitelně změní život...

***

Následující část ZDE