Pomstychtivé srdce 2/2

NEKOPÍROVAT!

***

Předchozí část: ZDE

*** 

O tři měsíce později jsem mířil z večerní přednášky přímo domů, tedy přesněji řečeno na privát, kde jsem obýval jeden z pokojů. Bylo už celkem chladno, pomalu ale jistě přicházela zima. Ruce jsem měl vražené v kapsách a myšlenky rozuteklé různými směry. Od těch dob, co se mi zjevila má matka, jsem si nebyl jist, jak naložit dál se svým životem. Ba co víc. Měl jsem problémy i s tím svým dosavadním způsobem svého života, ač jsem nebyl schopen ho nějak výrazně změnit. Zkrátka to nešlo. Připadal jsem si jako chycen v pasti, z níž není úniku.

            Stal se ze mě bezohledný lovec lovců a přitom jsem si neuvědomoval, že mým jednáním vlastně můžu způsobovat nevinným přesně to, co způsobila žena, která zavraždila mé rodiče, mně...

            Zbystřil jsem v okamžiku, kdy jsem zaslechl panický křik. Zastavil jsem a zaposlouchal se. Dle všeho v některé z postranních uliček došlo k napadení nebo něčemu podobnému.

            Možná mě vedl instinkt, možná touha po bitce, ale i tak jsem se vydal tím směrem. Jakmile jsem spatřil dva přiopilé chlápky, co se sápali po nějaké bezbranné holce, s úšklebkem jsem odtrhl jednoho z nich a mrštil s ním o zem. Možná, že nepatřím zrovna k těm, co by se zastávali nevinných a slabých, ale zase mi vadí, pokud je proti někomu přesila, a on se tak nemůže bránit. Ve vlkodlačí smečce jsem to tak měl pořád, bylo jich na mě zkrátka moc, abych je sám zvládl...

            „Nechte ji být!“ Upozornil jsem je, ale nebyl jsem naivní. Po dobrém to určitě nepůjde, a taky, že jsem měl pravdu...

            Pustil jsem se do nich, když se mě snažili přemoci, díky jejich přesile. Ovšem po několika neúspěšných pokusech, kdy jsem měl jednoznačně na vrch, se ti dva nakonec dali přeci jen na útěk. Nejspíš usoudili, že touha užít si, jim nestojí za to, aby u toho náhodou přišli o kejhák. Teprve teď jsem sjel pohledem k té dívce. Její šaty byly potrhané a po bradě jí stékal pramínek krve.

            „Jsi v pohodě? Už se nemusíš bát, hmm?“ Sklonil jsem se k ní a papírovým kapesníkem jí setřel tu krev. Stékala jí z natrženého rtu. Ale teprve když ke mně vzhlédla, celá vystrašená a roztřesená, došlo mi, kdo to ve skutečnosti je. Ona amazonka, co se mě tehdy pokoušela zabít.

            „Ty?“ Vypadlo ze mě. Jakmile jí došlo, kdo jsem, polkla a cukla sebou. „Hej, klid. Já ti neublížím...“ Vysoukal jsem ze sebe s menšími obtížemi. Dle všeho to však byla pouhá malá holka, co prozatím neví, co se svým životem. Myslí mi problesklo, že moje matka odvádí pěkně mizernou práci, jakožto strážný anděl. Zdálo se mi, jako bych zaslechl její tichý smích, ale nejspíš se mi to jen zdálo.

            „Pojď sem. Půjdeme odtud, hmm?“ Vytáhl jsem ji na nohy, než stihla protestovat. Ovšem cítil jsem, kterak je její tělo ztuhlé. Proto v okamžiku, kdy se začala nebezpečně sunout k zemi, jsem ji zvedl do náruče a vydal se s ní k sobě na privát. Nenapadlo mě, kam jinam bych ji měl vzít. A i přesto, jak se na mě vrhla předtím v té posilovně, tušil jsem, že ona zatím nemá srdce zabijáka. Spíš vypadala jako ztracené a opuštěné štěňátko...

            Nejspíš z toho šoku omdlela, ačkoliv její základní životní funkce byly v pořádku. Nejspíš si jen potřebuje odpočinout. Uložil jsem ji k sobě do pokoje, už kvůli zvědavým spolubydlícím, kteří o ní nemusí vědět.

            Hleděl jsem na její spící tvář a přitom přemýšlel nad tím, proč zrovna ji má moje matka za svěřenku. Co je na ní tak zvláštního? Tak jistě, byla půvabná, ale jinak očividně nijak chytrá a nijak obratná, když se pořád ocitá v nebezpečných situacích.

            „Hmm, konečně.“ Poznamenal jsem, když se po několika hodinách probudila a zmateně hleděla kolem sebe.

            „Kde to jsem?“ Vypadlo z ní zmateně a párkrát zamrkala.

            „U mě doma, tedy na privátu. Nevypadala jsi zrovna moc použitelně, tak jsem tě vzal sem.“ Odpověděl jsem jí a odložil přitom zvýrazňovač, kterým jsem si mezitím, co spala, podtrhával nějaké ty důležitosti z materiálů k jedné z mých vysokoškolských zkoušek.

            „Aha...“ Vypadlo z ní a ještě chvíli vypadala zmateně, načež se roztřásla. Očividně se jí vybavilo, co se před tím stalo. Vzhlédla k mým očím a polkla. „Asi... bych ti měla poděkovat za pomoc.“ Vydechla a prohrábla si vlasy.

            Změřil jsem si ji pohledem a vybavilo se mi, kterak se mě před časem pokoušela zabít. Proti mně neměla žádnou šanci, ale stačilo tak málo, abych zabil já ji. Stejně bezhlavě. Prostě jen z té pomstychtivé radosti, anebo prostě ze zákona vrácení úderu. Ona se pokoušela o to připravit o život mě, tak proč jí to nevrátit stejnou mincí. A teď? Leží v mojí posteli a děkuje mi za to, že jsem ji zachránil před těmi hulváty. Zvláštní, jak si s námi osud někdy pohrává...

            „Ale i tak tě budu nejspíš dál nenávidět za to, že jsi mi zabil mámu...“ Dodala, ačkoliv i přes význam jejích slov nebyla tentokrát v jejím hlase ta přesvědčivá trpkost jako tehdy, když jsem ji potkal poprvé. S těmi slovy se prudce postavila na nohy. Ovšem nejspíš přecenila své síly, jelikož zavrávorala. V mžiku jsem byl u ní. Zase to byl pouhý reflex, rychlejší než mé myšlenkové pochody.

            „Měla bys být opatrná, maličká.“ Vydechl jsem v blízkosti její tváře a přitom cítil, kterak sebou cukla. Jen se ušklíbla a opovržlivě ohrnula spodní ret.

            „Podívej, tvoje matka mi zabila rodiče. Mé matce vyrvala srdce z těla přímo před mýma očima. Byl jsem v té době ještě dítě a to ona mě naučila žít touhou po pomstě. Jenomže někdy přijde něco, co ti pak otevře oči... Měla bys s tímhle přestat, než ti to ublíží. Měla jsi štěstí. Kdyby tě nezachránil tvůj strážný anděl, byl bych tě býval tehdy zabil, což by byla možná i škoda...“ Uvědomil jsem si, že je to vlastně celkem pěkná holka. Drobná, ač dobře tvarovaná. Její oči patřily k těm, které upoutají pozornost na první pohled. A s těmi jejími blonďatými loknami vypadala téměř jako dvojnice nějaké pohádkové princezny.

            Ani jsem si neuvědomil, že ji držím za paži a druhou rukou kolem pasu, aby sebou náhodou neflákla o zem. Teprve až když sebou cukla, došlo mi, že je u mě tak blízko. Netušil jsem, co mě k tomu vedlo, ale najednou jsem měl chuť dotknout se těch jejích vlasů. Zvedl jsem proto ruku a promnul mezi prsty jemně jeden z těch blonďatých pramenů. Byla v tom i jistá zvědavost na její reakci.

            Ovšem čekal bych spíš prudký odpor, zatímco jsem zaznamenal akorát zrychlený tlukot jejího srdce. Uvědomil jsem si, že to, že mě chtěla zabít, je určitým způsobem něco, čím mě láká dostat se k ní blíž.

            „Pusť mě.“ Procedila skrz zuby, ale ta její nenávistná jistota a odhodlanost byly náhle ta tam.  Bylo to skoro, jako by si i ona uvědomila to nenadálé jiskření, které naplnilo ovzduší kolem nás.

            „Hmm, a co když ne, maličká?“ Pobídl jsem ji tentokrát s provokativním jiskřením v očích. Koneckonců, menší rozptýlení by nezaškodilo, ač po tom jejím dnešním zážitku se dalo dost dobře pochybovat o tom, že by se mohla uvolnit. Ale tak jeden nikdy neví, možné je vše, že...

            „Tak tě zabiju!“ Vypadlo z ní naprosto instinktivně, až to na mé tváři vyvolalo pobavený úsměv. Už proto, že jsem o tom velice silně pochyboval, že by toho byla skutečně schopná. V následující chvíli do mě strčila, aby mě od sebe odehnala. Nechal jsem se, ač by bylo bývalo velmi lehké ji zastavit.

            „Ne, že by ty potrhaný cáry, co máš na sobě, nebyly půvabný, ale nechceš půjčit aspoň tričko, co? A možná i bundu...“ Uvědomil jsem si, že ta její zůstala tam v té uličce. Ti násilníci ji z ní servali, a mně to v tu chvíli nedošlo, abych ji vzal s sebou.

            Viditelně zaváhala, ač nakonec téměř neznatelně kývla a zůstala stát na místě. Přešel jsem ke své skříni a vyhrabal z ní něco, co by si mohla obléct. Sice, co se velikosti týče, nejspíš jí to bude dost plandat, ale na tu cestu domů jí to stačí.

            „Budu vedle...“ Podotkl jsem, když jsem viděl její zřetelné váhání při převlékání. Přesunul jsem se proto do obýváku a očekával, že se každou chvíli zjeví ve dveřích, což se mi následně i potvrdilo. Sjel jsem ji pohledem a přemýšlel nad tím, co se jí asi tak honí hlavou. Vypadala jako malé ustrašené dítě, což bylo svým způsobem i přitažlivé, protože člověk pak pociťoval naléhavou, i když zároveň nepochopitelnou, potřebu ji chránit.

            Jak jsem tak sledoval její tvář, napadlo mě, že s odchodem váhá. No, nebylo divu. Nejspíš se jí nechtělo po tom dnešním zážitku jít uprostřed noci samotné. Byla to dost zvláštní situace. Svým způsobem přímo groteskní. Ona nenáviděla mě, já její matku. Ale měl jsem takový dojem, že by mou přítomností právě teď nepohrdla. Ostatně nebylo to žádné velké překvapení. Měl jsem příležitost zabít ji a neudělal jsem to. A dnes, světě div se, jsem si dokonce zahrál na hrdinu.

            Nakonec jsem se rozhodl a bez dalšího přemýšlení zkrátka vykročil k ní. Z věšáku si vzal bundu a pobídl jsem ji, aby prošla dveřmi, načež jsem udělal to samé. Možná, že to není zase tak špatné hrát si chvíli na dobráka.

            Byla dost nemluvná a ostýchavá, což by člověk na první pohled neodhadoval. Než jsme se dostali k bytu, kde bydlela, podařilo se mi z ní alespoň dostat její jméno. Elisabeth. Ale všichni jí prý většinou říkají Lizz.

            „Hmm, tak se měj, El...“ Vypadlo ze mě a ona jen nechápavě povytáhla obočí. „No co, El je lepší zkrácenina než Lizz.“ Dodal jsem s mrknutím a po rtech mi přeběhl lehký úsměv.

            „Ty jsi Chris, že?“ Optala se mě najednou. Předpokládal jsem, že mé jméno znala, když se mě pokoušela zabít, a tak jsem jí to jen odkýval.

            „Jéé, počkej. Já ti vrátím to oblečení.“ Uvědomila si ještě předtím než zašla domů, a s těmi slovy mě zatáhla do chodby bytu, načež zmizela v některé z místností. Přešlápl jsem z nohy na nohu a přitom čekal až se vrátí.

            „Tady.“ Vrazila mi asi o pět minut později do ruky mé zapůjčené oblečení. Vzhlédl jsem. Stála naproti mě jen v přiléhavém černém tílku a riflových šortkách. Skoro to vypadalo jako by popadla to první, co jí přišlo pod ruku.

            „Kdybys ještě někdy potřebovala náhradní oděv, stačí dát vědět.“ Mrknul jsem na ni znovu a ona se pousmála, ačkoliv vypadala zamyšlená.

            „Jo, já si tě případně najdu.“ Oplatila mi. Měl jsem dojem, že je čas k odchodu, ale i přesto se ani jeden z nás nepohnul.

            „Je mi líto, co jsem provedl tvojí mámě, i to, co provedla ona mým rodičům... Ale myslím, že ty jsi moc mladá a krásná na to, aby sis tímhle nechala zatemnit mysl. Nedopadni jako já, je to na nic, El.“ Příliš jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo, ale je pravda, že té nenávisti jsem měl už plné zuby. Jen jsem se z toho bludného kruhu nedokázal vymanit.

            Tentokrát jsem se již otočil na patě s tím, že půjdu. Sáhl jsem po klice a vzal za ni. Než jsem ale stačil otevřít, zarazila mě.

            „Já už podle těch loveckých zákonů žít nechci. A ty taky nemusíš. Každý máme možnost volby.“ Držela mě za paži a přitom se mi očividně snažila promluvit do duše. Udělat to kdokoliv jiný, nejspíš ho odkážu do patřičných míst s tím, že mu do toho nic není. Ale tak nějak mi došlo, že ona tu mou situaci do jisté míry chápe. Při nejmenší zná můj původ, i to, jak to mezi vlkodlaky a lovci chodí.

            „Myslím, že už jsem v tom příliš hluboko na to, abych se z toho dokázal vymanit.“ Pokrčil jsem rameny a zavadil o ni ještě pohledem.

            „Možná, že ne. Dneska jsi mi pomohl. A nemusel jsi.“ Vypadlo z ní a přitom ze mě nespouštěla zrak. Po rtech mi přelétl menší úšklebek nad tím, kterak vyzdvihla můj dobrý skutek. Zase tolik jich za můj dosavadní život nebylo...

            „Hmm, poděkovala jsem ti už?“ Otázala se mě a koutky úst pozvedla v jemném úsměvu. Než jsem ale stačil nějak zareagovat, došlo mi, že to mínila spíš jako řečnickou otázku. Protože v zápětí pokračovala. „Myslím, že vlastně pořádně ne.“ Mrkla na mě a přitom překonala vzdálenost těch několika kroků, co nás dělilo.

            „Doufám, že do mě nehodláš opětovně vrážet kudlu.“ Neodpustil jsem si, ač na půl v žertu. Na to se pouze lehce zasmála a zavrtěla hlavou.

            Vnímal jsem, kterak si stoupla na špičky a přitom mi hleděla do očí. Vážně, oči jako smaragdy. Prolétlo mi myslí. Přišlo mi, že to vůbec nevypadá jako obyčejná zelená. Naopak, ty její oči zkrátka zářily přesně jako ty drahokamy.

            „Chci ti jen poděkovat.“ Zašeptala v blízkosti mé tváře a přitom mi jednu ruku jen zvolna ovinula kolem krku. Mé svaly se pod oblečením napnuly. Jen mě tak napadlo, že ona je hodně zvláštní. I když to jsou v podstatě všechny holky.

            „Vážně? A jak?“ Vydechl jsem a nehnul se ani o píď. Místo toho jsem ji pouze sjel pohledem a jen na malý okamžik jsem zavadil o její rty. Předtím mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, že by možná... Ale na druhou stranu teď...

            „Uvidíš.“ To bylo poslední, co mi řekla, než se její rty dotkly těch mých. Málem jsem zalapal po dechu, protože když mě políbila. Bylo to, jako by mnou projel elektrický proud, ale zároveň mi připadalo, jako by se svět náhle zatočil nebo co.

            Ač jsem líbal už spousty holek. Tohle bylo něčím jiné. Nedokázal jsem ten rozdíl pojmenovat. Spíš jsem to cítil. Zvláštní pocit, jako by to něčím zasáhlo mé srdce. A přitom to byl jen obyčejný polibek. No, možná, že byl spíš obyčejně neobyčejný.

            Jakmile jsem se trochu vzpamatoval a přiměl se k činnosti. Začal jsem jí to její poděkování oplácet. Kupodivu se kamsi vytratila moje obvyklá dravost. Nutno podotknout, že jediné, po čem od holek toužím, je sex. Nějaké city jsou zbytečností...

            Jenomže tahle slečna, co mě chtěla původně zabít. Ten pocit, co ve mně momentálně vzbuzovala, jsem nedokázal pojmenovat. Bylo to spousta emočních vjemů, ale pravdou bylo, že to byly pocity, které u mě nebyly obvyklé. Nechápal jsem, ale ta sladká nevědomost z dosud nepoznaného mě zároveň podivně lákala a vábila.

            Prsty jsem ji zašimral na tváři a následně vjel dlaní do jejích vlasů. Vnímal jsem její vůni. Nechával jsem čas volně plynout a ani si neuvědomoval, zda stále běží, anebo se naopak na okamžik úplně zastavil.

            „Dobrou noc, Chrisi.“ Zašeptala, jakmile se odloučila od mých rtů. Chtěl jsem začít protestovat, ale ona mi jen přiložila prst na rty na znamení, že mám mlčet, nebo všechno zkazím. Možná měla pravdu, a tak jsem raději zase zavřel pusu.

            „Dobrou noc, El.“ Vydechl jsem jen na rozloučenou. S hlavou zamotanou a srdcem podivně popleteným jsem se vydal domů. Ale jedním jsem si byl jist. Možná, že život je krutý a osud je někdy tak na nakopání do zadní části těla. Ale nic se neděje jen tak pro nic za nic. Všechno má svůj důvod, ať už dobrý či špatný.

            Většinou jsem poznával pouze ty špatné důvody, alespoň převážnou část mého života ano. Možná, že jsem se někde křápnul, takže mi zakrněl mozek. Ale jedno bylo jisté. Tuhle holku jen tak z hlavy nejspíš nedostanu...

***

Stál jsem na rohu ulice a pozoroval okolní dění. Z nebe se pozvolna snášely sněhové vločky. Pomalu ale jistě pokrývaly svou bílou peřinou ulici, okolní stromy i domy a v neposlední řadě i vše živé.

            Bylo tomu již pár dní, co mě El políbila v rámci poděkování za záchranu, avšak od té doby jsem zkrátka nebyl schopen dostat ji z hlavy... Nevěděl jsem přesně proč. Možná proto, že jsem jí v životě tolik ublížil tím, že jsem ji připravil o matku, ač mé důvody pro mě byly na tolik pádné, že bych to nejspíš udělal opětovně znovu. Nedokázal jsem pochopit, že se přes tu nenávist dokázala přenést. Alespoň to tak rozhodně vypadalo. Možná i proto mě to k ní tolik táhlo.

            Nespouštěl jsem zrak ze vchodu domu, v němž byl byt, který obývala. Nejspíš ne sama, vzhledem k jejímu věku, ale to bylo něco, co jsem prozatím neměl čas řešit. Nepřišlo mi to nikterak důležité. Jen jsem si zoufale přál, aby se ty zpropadené dveře konečně otevřely a ona vyšla ven. Abych s ní mohl mluvit nebo ji alespoň vidět.

            Páni, vážně jsem jí začínal být posedlý. Zvláštní. Ještě žádná holka mě tak nezajímala. Přišlo mi, jako by mě snad očarovala. Každopádně jsem byl lapen jejím kouzlem, ale momentálně mi to příliš nevadilo. Naopak, toužil jsem po tom být jí omámen tím víc...

            „Chrisi?“ Ozvalo se najednou vedle mě. Přistiženě jsem sebou trhl a otočil se. K mému překvapení a rovněž také k mé velké radosti, tam stála právě ona.

            „El!“ Vyhrkl jsem překvapeně.

            „Kde ty ses tu vzal?“ Otázala se mě a přitom si mě přeměřila pohledem.

            „Hmm, šel jsem tak náhodou kolem...“ Začala jsem mlžit s pokrčením ramen, ale bylo vidět, že mi to nevěří. „No fajn, vzdávám to. Tak nějak jsem si říkal, že by bylo dobré, kdybych byl poblíž. Pro případ, že by se ti třeba zase něco přihodilo. Jako záchrana, chápeš.“ Mrknul jsem na ni, ale nejspíš jsem se u toho tvářil tak blbě, že se začala smát. Ale bylo to milé. Ten její smích zněl tak půvabně až se mi zdálo, jako by ten zvuk rozsvítil celé blízké okolí překrásným hřejivým teplem.

            „Aha, takže záchrana, jo?“ Otázala se s povytaženým obočím a přitom zlehka pohodila hlavou, aby smetla neposedné vlasy, co jí spadaly do tváře, opětovně dozadu.

            „No... A taky jsem tě chtěl vidět...“ Vypadlo ze mě poněkud nejistě, ale když pak následně zčervenala. Cítil jsem takový potěšující a zároveň povznášející pocit.

            „Co takhle zajít někam na kafe, co? Mohli bysme pokecat a tak.“ Navrhl jsem.

            „No... Já nevím...“ Zareagovala zprvu poněkud nejistě, ale její oči byly jiné. Měl jsem dojem, jako by se na mě již nedívala s onou nenávistí. A to mi dávalo naději, že možná i já bych mohl být jiný. Najednou jsem měl dojem, jako bych to skutečně mohl dokázat, ač jsem si přesně nebyl jistý, proč to vlastně najednou chci. Změnit se. Být dobrý, přestat zabíjet. Cokoliv, jen proto, abych znovu slyšel ten její smích...

            „Hmm, nenapadlo tě někdy zapomenout na minulost a zkusit jít pro změnu kupředu? Sama jsi říkala, že každý se může změnit. Já se jen snažím někde začít...“ Zahleděl jsem se do těch jejích zářících smaragdů a potlačil mírný povzdech.

            Váhala. Prostě jen stála naproti mně. Na ulici plné lidí a z nebe se na nás sypal sníh. Koukala na mě a já koukal na ni. Trvalo to snad nekonečně dlouho, ač to bylo pouhých pár vteřin, než se na mě nakonec usmála a kývla.

            Naše kroky se rozešly stejným směrem. Chvíli se se mnou dohadovala, ale nakonec mě nechala, abych jí vzal batoh. Až jsem se divil, kde se ve mně vzal takový gentleman.

            Usadili jsme se v kavárně, kde jsme nakonec zůstali hned několik hodin. Měl jsem dost silný dojem, jako bychom jim vypili snad půlku zásob, ale takhle dobře jsem se nebavil hodně dlouho. Vlastně mi připadalo, jako bych potkal svou spřízněnou duši či co. Tedy ne, že bych věřil na tyhle věci, ale zkrátka... Někdy prostě máte dojem, jako byste najednou potkali někoho, kdo k vám zapadne jako zapomenutý díl skládačky.

            Někdo, o jehož existenci jste dlouhou dobu neměli ani tušení, ale když tu osobu najednou potkáte... Naplní vás neodbytný dojem, že ji už zkrátka nemůžete nechat jít dál, jelikož prostě patří k vám.

            Vaše srdce začne pociťovat věci, o kterých jste si donedávna mysleli, že snad ani neexistují. Že to je jen bludný klam. Něco, čím se chlácholí malé děti na dobrou noc. Pohádka, která je pravdou jen pro ty, co jí uvěří.

            Kupříkladu taková láska. Něco, co se traduje už po staletí. Cit, pro nějž lidé umírají, vraždí se, vedou se války, dělají nejrůznější oběti i blbosti... Ale nikdo nikdy ji ještě neviděl. Je nehmotná a pro mnohé neexistující. Alespoň do okamžiku, než ji sami potkají a okusí ji. Jakmile k nim jednou přijde, nejsou schopni již odolat a vzdát se jí.

            A přesně to se právě teď stalo mně. Já, nevěřící v lásku, jsem pociťoval každým kouskem svého srdce, dříve naplněného pomstou, jako by pomalu a postupně opadávaly všechny ty nenávistné okovy, v nichž jsem jej měl uvězněné. Místo toho na toto místo nenávisti přicházela láska. Vkrádala se tiše, ale důkladně...

            Nečekaná, nezvaná. Udeřila tak jako blesk z čistého nebe. Možná na to bylo ještě příliš brzy. Ale na druhou stranu. I nenávist se může zrodit ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Stejně tak láska. Možná se pletu, možná ne. Ale když hledím do těch jejích úchvatných očí barvy smaragdů, mám nezvratitelný dojem, že jsem se zamiloval...

            Natáhl jsem dlaň přes stůl a jen letmo se dotkl té její. Pošimral jsem ji prsty na hřbetu ruky. Cítil jsem, kterak se zachvěla, a zároveň jsem cítil chvění uvnitř sebe. Bylo to zneklidňující a příjemné zároveň. Dodal jsem si odvahy a stisk její ruku v té své. Usmála se na mě a oplatila mi to. V tu chvíli jsem již věděl, že jsem ztracen. Nečekaně a nezvratitelně...

  

Konec